Větší než zahrada, menší než farma, krásnější než sad a úrodnější než pole.

Design RS  Přírodní hospodaření Inspirace  Kurzy  Kontakt

Barvy podzimu
Tvrdý sad a okolí

Speciální verze jedlého lesa, pro který jsem vymyslel název "Tvrdý sad".
Jeho hlavní plodinou jsou tvrdé skořápkové plody, a dřevo těchto stromů patří též k těm tvrdším.

Ořešáky, kaštanovníky, sukcesní ovoce, dusíkáče a doplňkové dřeviny - to vše najdete
ve správném tvrdém sadu! Na této stránce jsou fotky z výsadeb starých 3 až 7 let,
na chudé jílovité půdě bývalého pole.





Fotky nejsou nijak upravované v žádném fotoeditoru, barvy podzimu jsou zcela reálné, tak, jak je fotoaparát pobral
(digitální zrcadlovka Nikon D90). Díky podzimnímu zbarvení je snadnější popsat a odlišit dřeviny na obrázcích. Prosím uvědomte si, že během většiny sezóny jsou tyto dřeviny různě zelené, nebo některé stříbrné. V této maškarně barevné podobě uvidíte tvrdý sad přibližně jen dva týdny v roce. Pak to opadá a je průhledný. Což je dobře, barvičky jsou nádherné, ale z něčeho se ten humus na zemi vyrábět musí. Na jaře to zas obrazí, no a zelená je prostě uklidňující :-).
A nemusíte to brát ani moc vážně, nehoníme se za výnosy ani nesázíme podle norem, je to hra, jako ostatně celý život.


HLAVNÍ STROMY

Nosnými dřevinami pro tvrdý sad jsou ořešáky mnoha druhů a odrůd, a jedlé kaštanovníky. Druhy méně známých ořešáků a dalších plodících stromů, které by se tam hodily, zde nebudu rozepisovat, najdete je v ekozahradní knize na straně 170 a 180 (někdo snad nevěděl, že je to povinná četba? ;-).

Prozradím vám hned z kraje tajemství - kaštany a ořechy se nemusí sklízet z koruny, padají dobrovolně na zem a sbírají se až tam. Možná jste to už věděli, a nijak jsem vás tím nešokoval, ale dotaz na obtížnou sklizeň z tak vysokých stromů je až překvapivě častý, kdykoliv někde veřejně mluvím o tvrdém sadu. Takže projistotu zde píši - gravitace to řeší, nikam lézt nemusíte! :-)

 

Zde jsou, kromě Kaštanovníku setého (Castanea sativa) vlevo nahoře, méně obvyklé druhy, například Ořechovec dřípatý (hickory), Ořešák japonský (heartnut), Ořechovec pekan (odolná odrůda z Montany). Všechny jsou selektované odrůdy, získané ze školek v USA. Naše zimy jim očividně nevadí, vpohodě rostou už šestým rokem, dokonce poprvé už některé stromky zaplodily. Jsou od sebe sázené ve sponech více než deset metrů, aby bylo místo pro jejich dospělé koruny.
Nikde na fotkách to není vidět, ale skoro všechny stromky od vysazení rostou v individuálních ochranách z drátěného pletiva kvůli okusu zvěří. Celý pozemek je oplocen lesnickýcm pletivem, ale zajíce a občasnou srnku to neodradí.

 

 

Alelopatie

Ořešáky a ořechovce jsou takzvaní alelopaté, vylučují látky, kterými chtějí likvidovat konkurenční vegetaci kolem sebe. Ne každý z nich je tak agresivní, záleží to od exempláře. Něco pod nimi neroste, a něco ano. Je to pak spíše takové překvapení, jak to vlastně dopadne. V knize na straně 171 je o alelopatii napsáno více, včetně doporučených odolných druhů. Původní druhy keřů by mohly být též poměrně odolné. Dokud jsou však alelopatické stromy malé a mladé, kolem nich toho v sadu může růst spousta.




Sukcesní design v tvrdém sadu
K vidění na všech obrázcích níže....

Vypadá to jako jeden velký rostlinný chaos, který může působit příliš hustě, natožpak až všechny hlavní stromy dospějí. Klíčem k pochopení celé záležitosti je znát princip přírodní sukcese (podrobněji kniha str.26) - některé druhy jsou krátkověké, a některé dlouhověké. Ty krátkověké, takzvaně pionýrské, pomohou těm dlouhověkým vytvořit ideální místo k životu a lépe růst. Dlouhověké se jim za to odvděčí stínem a útlakem, kterým uspíší záhubu většiny svých krátkověkých pomocníků. Vypadá to trochu nefér, ale příroda to vnímá jinak.

A co z toho máme my?
Pokud napodobíme sukcesní výsadbu, krátkověké i dlouhověké dřeviny nasázíme pospolu
(nikoliv náhodně, má to určité zákonitosti, podle druhů), tak:

1) Urychlíme výrazně růst našich hlavních plodonosných stromů.
2) Podpoříme zdraví a pestrost celého ekosystémku.
3) Z některých pionýrů můžeme první dvě desetiletí sklízet bezva broskve, meruňky, špendlíky...
4) Můžeme pionýry průběžně kácet na dřevo (ale koukejte dobře, co řežete! :-)).
5) Větve můžeme využívat pro výrobu štěpky, ze které je skvělý kompost a mulč.
6) Nemusíme kosit takové lány volné plochy pod stromy,
a chcete-li, do deseti let v tvrdém sadu můžete přestat úplně kosit.
7) Půda je dříve a více stíněná korunami a méně vysychá
8) Opad většího množství listí urychlí tvorbu humusu (ať vás ani nenapadane to hrabat! :-))
9) Vypadá to skvěle, jako malý prales, už třetím rokem od výsadby
10) Nebude nás tolik lákat sázet hlavní stromy příliš blízko (10 až 15m mezi kmeny je minimum! :-))

 
 Na těchto dvou obrázcích je vidět jediný hlavní dlouhověký strom - to sytě žluté - to je Ořešák japonský. Vše ostatní jsou podpůrné dřeviny. Červená je broskev, nejvyšší zelené jsou Olše šedé, nízké zelené jsou Hlošiny okoličnaté, a ořešák je trochu zakrýván mladým řídkým zeleným Čimišníkem stromovitým. V pozadí je žlutý větrolam z rychlerostoucích topolů.

DUSÍKÁČE

Dusíkáče jsou v našem slangu kupina dřevin, které mají domluvenou spolupráci s půdními bakteriemi, jimž se říká hlízkovité. V hlízkovitých koloniích sídlí bakterie na kořenech dotyčných rostlin a váží vzdušný dusík pronikající do půdy. Tento dusík pak dodávají svému hostiteli výměnou za škroby. Je to léty ověřená spolupráce (symbióza), umožňující růst dusíkáčům na chudých půdách. Slouží jako přirozené hnojivo a zúrodňovače. Přebytky dusíku jsou v půdě k dipozici i hlavním stromům, které díky tomu rostou až o 50% rychleji. Proto poblíž hlavních stromů dusíkáče vysazujeme záměrně a hojně. Jejich funkce je i stínit půdu a kmeny, dávat humus, biomasu nebo plody.

 

Vlevo nahoře Hlošina úzkolistá alias česká oliva (Eleagnus angustifolia), vpravo nahoře Žanovec měchýřník (Colutea arborescens), vlevo dole Olše šedá (Alnus incana), vpravo dole v pozadí za ořešákem je Čimišník stromovitý (Caragana arborescens).

 


 

Vlevo nahoře vidíte žlutý Ořechovec pekan, před ním Hlošinu mnohokvětou (Eleagnus multiflora), za ním Olši šedou.
Vpravo nahoře to skoro oschlé před ořešákem je žanovec a vysoké jsou zase olše.


 

 

 

Na šesti obrázcích výše můžete identifikovat Olše šedé jako ty největší zelené dřeviny. Oproti Olši lepkavé snesou sušší půdy, respektive nepotřebují tak vlhkou půdu (ale pozoruji, že i mé pokusné Olše lepkavé to zvládají vpohodě). Vyrostou z nich velké stromy, proto počítáme s tím, že je od určité velikosti (až to začne vadit ořešákům, třeba po 15 až 25 letech) třeba každých 7 až 20 let seřízneme u země a necháme znovu obrazit, aby nevrhaly moc stínu. Koruny ořešáků je mohou jednou úplně zahubit, což už nebude vadit. Dusíkový bonus je potřeba hlavně pro růst, ne pro plodnost. Sázím olše i dále od kmenů hlavních stromů než keřové dusíkáče. To platí též pro vzrůstnou Hlošinu úzkolistou a Čimišník stromovitý (ten je však o něco méně bujný). Nechcete-li těžit dříví, volte jen keřové druhy. Vhodný je i Rakytník, jen hodně odnožuje. Přesné vzdálenosti raději nevypisuji, nejsou na to v přírodě žádné tabulky. Selský rozum, studium dřevin, pozorování přírody a představivost jsou nadevše.

Můžete vysít i bylinné dusíkáče, jako jetel nebo vikve, čičorku, štírovník, úročník... je s nimi však více práce, je to i dražší, a během pár let mohou vymizet a změnit se v louku. Dřeviny jsou pro nás mnohem výhodnější. Prostokořenné sazenice běžných dusíkáčů seženete ve školkách pro profi odběratele (velkoobchod) velmi levně (pár korun za kus, ve svazcích). Jen slovo dusíkáč tam možná neznají, zkuste raději latinské názvy ;-).



BROSKVONĚ A MERUŇKY
 
Tyto krátkověké ovocné stromy žijí zhruba 10 až 100 let. V podmínkách mimo nejteplejší oblasti našeho území obvykle odumírají po dvacátém roce života, a čím mají chladnější klima, tím kratší mají životnost. Ve vinařských oblastech můžete narazit na padesátiletou, prý i stoletou meruňku, ale to je spíše vyjímka. Broskvoně žijí obvykle kratší život, ale bývají dle mých zkušeností odolnější než meruňky. Předpokládejme, že nám budou plodit zhruba od pátého roku života až do dvacátého, a pak přirozeně postupně zemřou, nebo je zahubí stín a alelopatie hlavních stromů. Přesto to znamená, že budeme nejméně deset let mít skvělý broskvo-meruňkový sad, než se nám hlavní dlouhověké stromy rozrostou a  rozplodí.

 



Do tvrdého sadu se nehodí běžné déle žijící ovocné stromy, jako jsou plně vzrůstné jabloně a hrušně.
Kombinace s mnohem vzrůstnějšími ořešáky a kaštanovníky by jim nemusela prospívat, a narozdíl od meruněk a broskví mají delší životnost, jinými slovy nezemřou "včas". Leda že byste použili roubované zákrsky. Ale děláte-li tvrdý sad, pak asi máte i místo na pořádný vzrůstný jedlý les složený převážně z jabloní i hrušní. Meruňky a broskvoně jsou proto lepší sukcesní volbou. Parádní je i Myrobalán, neboli špendlík (Prunus cerasifera), který si snadno namnožíte z pecek, je plodný, odolný a skoro nezničitelný. Co s ním udělají ořešáky a kaštanovníky uvidíme za dvacet let.



 

Začátečník má možná problém na těchto fotkách broskvoně identifikovat, nevypadají úplně jak jsme na ně ze zahrad zvyklí. Jsou to volně rostoucí semenáče. Na dvou horních fotkách jsou šestileté broskvoně, které hojně plodí už dva roky. Dokonce rostly i v nehostinných podmínkách rychleji a bujněji než "obyčejné" původní keře.

 

 
 
A co bude s chudinkami sukcesními ovocnými stromky za dvacet let? Jen to nejlepší! Během své plodnosti vydají tisíce úžasných plodů, a v nich stejně tolik pecek. Ty nejchutnější, nejzdravější a nejkrásnější stromy si opět vysejeme a vysadíme tam, kde je slunce, třeba na jižní stranu ovocného jedlého lesa, nebo tam, kde zatím byla jen louka. Ekosystémky na rodovém statku se mohou během života jedné i mnoha generací lidí i stromů měnit. Nic není nikdy hotové, neexistuje finální stádium ničeho. Řeka také neteče proto, aby úplně odtekla a skončila. Prostě teče, žije, přelévá se, mění se. Neustálý vír životní energie, pokračující a nezastavitelná změna...



Další lobby za semenáče: Tady v severních Čechách, na málo chráněném místě, nemá smysl sázet roubované odrůdy broskvoní a meruněk. Tato broskvička je jediná, která přežila, z asi patnácti pokusných zakoupených stromků. Nevypadá moc vesele, lépe by jí bylo někde u jižní zdi. Ale ať hledám jak hledám, jižní zeď tu nemůžu nikde najít :-( a nevyplatí se mi jí kvůli broskvím stavět. Vysévám tedy raději z pecek, jak jsem již zmiňoval v jiných článcích, je to zdarma a zábavné, není co zkazit, všechny semenáče rostou dobře, bujně, brzy plodí, výborně chutnají, nevymrzají a nevyžadují žádnou péči. Roubované odrůdy mají větší plody, ale k čemu to je, když tady špatně rostou a zemřou dřív než zaplodí?



DOPLŇKOVÉ DŘEVINY


V některých případech by se jim dalo říkat i výplňové. Jejich smyslem je v tvrdém sadu zvýšit pestrost, krmit a ubytovat ptáčky, hmyz, potěšit oko a ušetřit kosení trávy. Čím více plochy na hektarech zaplníte dřevinami (těmi vhodnými!), tím méně údržby budete mít. Mnohé původní keře jako svída a ptačí zob mohou díky odnožím a zakořeňujícím větvím které se dotýkají země přežít v tvrdém sadu trvale, jsou z lesa a stín je nezahubí. Proto je dobré již teď vymýšlet pro ně místa, kde nebudou vadit při sběru ořechů a kaštanů. Až se půjdete tvrdým sadem projít s pravnoučaty o svých stopatnáctých narozeninách, většina broskvoní i dusíkáčů už bude součástí humusu, a pravnoučata vám budou děkovat za vaše rozumné mládí, že jste vysadili ten zob a svídu tak daleko od kmene, a teď do toho nepadá většina úrody, když jsou tak rozlezlé do stran. Přece to nebudeme chtít vykopávat... Zato keře, keřostromy a stromy, které tvoří deštníkovitou korunu, nebo kmeny, a neodnožují, jsou pro pozdější ruční sběr spadaných plodů úplně vpohodě, propadne to jimi na volnou zem, můžou tam svobodně žít i zemřít kdy chtějí....

 

Kaliny jsou velmi hezké a odolné. Kalina obecná (Viburnum opulus), zde na třech obrázcích, tvoří sice velký, ale kompaktní a nerozlézavý keř. Do živých plotů je méně vhodná, protože pod ní lze prolézt, když je stará a má tuhé kmeny, ale pro tento účel je vhodná.

Vpravo dole je Kalina tušalaj (Viburnum lantana), která je ve stáří ještě klackovitější a snese i sušší půdy.


 



 

Vlevo nahoře je úplně v popředí malá Líska obecná (Corylus avelana), též dobrá dřevina do tvrdého sadu.
Vpravo nahoře Svída krvavá (Cornus sanguinea), podobná je Svída bílá (Cornus alba). Obě jsou rozlézavé do stran, vhodné spíše na okraje, do plotů a mezí.

Vlevo dole je Muchovník kanadský (Amelanchier canadensis), který se s přibývajícím stínem může vytahovat vzhůru. Má chutné plody, které ovšem z výšky půjdou hůře česat, nikoliv však ptáčkům.

Vpravo dole je Hlošina okoličnatá a broskev, rád bych však zmínil hlavně bidýlko pro dravce, kterých jsem na holý pozemek tvrdého sadu umístil v prvních letech asi deset. Vyrobil jsem je z akátů. Draví ptáci při lovu posedávají po větvích a čekají na myšky. Brzy už bidýlka nebudou potřeba, ale vzhledem k hromádkám trusu pod nimi, obsahujícího chloupky a kostičky, jsem takto k mé velké radosti přišel o spoustu hlodavců, kteří by jinak okousávali kořeny stromů.





 

Vlevo nahoře to zelené rozevláté je Třešeň turecká, neboli mahalebka (Prunus mahaleb). Malé třešničky pro ptáčky i lidi. Výborný sukcesní stromek.

Vpravo nahoře Třešeň ptáčnice (Prunus avium), semenáč jedné velmi chutné tmavoplodé ptáčnice z okolí, pro zpestření. Dostala víc místa, není až tak sukcesní, bude žít také dlouho.

Vlevo dole krásný a vzácný strom Jeřáb břek (Sorbus torminalis), také dlouhověký strom pro zpestření, natrvalo, s vlastním větším místem. Jeho malé plody se dají po změknutí a uležení požívat a chutnají trochu jako datle.

Vpravo dole Javor mléč (Acer platanoides), který bude naopak kopicován, jeho trvalé místo by bylo spíše v remízku, zde poslouží sukcesně, na kompostovatelnou biomasu.

 


Do tvrdého sadu si můžete, s rozvahou a znalostí potřeb daných rostlin, vysadit i leccos dalšího, nejsou žádná pevná pravidla ani přikázání. Můžete tam do mezer vysázet různé lesní druhy stromů, které ale nenecháte vyrůst do finální podoby, nýbrž je budete pravidelně kopicovat (= v přibližně desetiletých cyklech kácet na dřevo a nechat znovu obrůstat). Nebo můžete na tvrdý sad volně navázat remízkem z lesních stromů, který necháte volně růst jako divočinku. V něm se také uplatní sukcesní design pionýrských a dlouhověkých stromů.

Duby a buky jsou další výbornou rostlinkou. Žaludy i bukvice se jedly odedávna. V zahraničí už mají odrůdy dubů se sladkými plody, já jsem zatím žádné nesehnal. I ty hořké žaludy se dají jíst, když hořký tanin odstraníte dlouhým luhováním vyloupaných plodů ve vodě (potok, měněná voda, splachovací nádržka záchodu, asi tak týden až dva).

 


Tvrdé sady místo polí
Trocha reality a zamyšlení na závěr


Zatímco půda v tvrdém sadu i jedlém lese odpočívá, dýchá a sílí, polní půda je znásilňovaná a devastovaná. Ornice již skoro neexistuje, radlice traktorů se každým rokem noří hlouběji a rozorávají to, co dříve byla podorniční vrstva a podloží. Na poli nenajdete kyprý voňavý humus, ani spletité chodbičky půdního života, mykorhizní houby, nebo vzácné brouky. Někde už ani na žížalu nenarazíte. Voda po deštích a tání sněhu se pořádně nevsakuje, stojí leckde ve velkých kalužích, nebo stéká spolu s hlínou pryč. V létě sluneční paprsky horní škraloup vysuší a vznikají praskliny, které jsme vídali ve filmech z pouštních oblastí. Více chemikálií, větší těžká technika, více ropy... kdepak, to není cesta k hojné budoucnosti!

 

Tvrdý sad produkuje lepší potravu než obilné pole
Tvrdý sad nebo jedlý les produkuje na jednotku plochy stejně nebo i více potravin, dokonce ořechy a kaštany mají vyšší výživnou hodnotu než obilí. Byly tu dřív, ještě než bylo vůbec vyšlechtěno obilí. Neobsahují lepek jako pšenice a jiné obiloviny. Na lepek je dnes více či méně alergická skoro polovina populace (většina lidí to netuší, poznáte to podle zvýšené únavy, zácpy, průjmů, bolestí břicha, vyrážek, špatného vstřebávání živin ze střeva atd.). Z ořechů můžeme lisovat kvalitní olej, ze zbytku se dá dělat mouka. Existují stovky receptů z jedlých kaštanů - pečené, na kaše, pyré, omáčky, pivo, zmrzlinu, pečivo od sušenek až po chleba...

Tvrdý sad je krásný živý ekosystém

Narozdíl od pole se nemusí nikdy orat, stříkat proti plevelu, hmyzu, hnojit ani vláčet a kosit. Design se dá udělat tak, aby umožňoval i strojní sklizeň plodů. Vzniká něco jako prales, kterému z velké části vděčíme za to, že dnešní pole vůbec existují - úrodná půda pro naše hospodaření vznikala v listnatých lesích a mokřadech. Tvoříme lepší půdu pro budoucí generace, aniž bychom pro to cokoliv museli nadále dělat. Nahradí-li většinu polí rodové statky a malé farmy plné stromů, obnoví se přirozené samouzdravující procesy v krajině, vodní koloběhy, studánky, potůčky i pestrost živočichů, která vyrovná jakékoliv populace přemnožených "škůdců". Jako bonus zdědí potomci nejen nádherné plodící lesy, zdravou půdu, zdravé stravovací návyky, ale také superkvalitní dřevo, které lze postupně těžit a dosazovat nové stromy.

Tvrdý sad se vysazuje jen jednou za několik životů
Na hektar tvrdého sadu se vejde přibližně 70 až 100 velkých stromů (záleží kolik plochy vezmou větrolamy a jiné prvky). K jeho vysazení potřebujete JEDNOU A PRO PŘÍŠTÍCH NĚKOLIK SET LET zhruba sto skořápkových plodů daných stromů a několik set sazenic podpůrných dřevin. Ty si můžete nařízkovat nebo vypěstovat z pecek. Srovnejte to s náklaďáky plnými osiva, pesticidů a hnojiv, které se na hektar pole vyplýtvají KAŽDOROČNĚ.

Tvrdý sad je nejlepší ekonomická volba
Pokud toto čtete, už asi dávno víte, že kdyby ekonomika nebyla pouze pavěda poplatná systému,
korporacím a bankám, ale zahrnovala i položky jako půda, voda, vzduch, planeta,
ekosystém, zdraví, krása, logika, život, trvalá udržitelnost...
průmyslové polní hospodaření by muselo být ihned zakázáno.

Tvrdý sad je nejlepší politická volba
Nesouhlasíte s tím, jak se hospodaří na polích? Co se děje ve světě? Co bude s měnou?
Nemá smysl se dále rozčilovat, ani chtít změnu po někom jiném, udělejte ji sami!
Vysaďte si vlastní tvrdý sad, jedlý les a zeleninové záhonky!
O zbytek nemocného systému kolem nás už se v pravý čas postará sukcese :-).

PRO ZDRAVÉ TVRDÉ PLODINY

TVRDÝ SAD DO KAŽDÉ RODINY
:-)))


A takhle to vypadá v létě...


 



Text a foto: Jaroslav Svoboda, 2013
© Není volně šiřitelné bez souhlasu autora.


Předchozí díl k tomuto, je Barvy podzimu - Jedlý les.


Design RS  Přírodní hospodaření Inspirace  Kurzy  Kontakt

Zpět na úvodní stránku

"Je to umění s láskou a pokorou pečovat o Zemi jako o nádhernou zahradu ... 
... umění, které po dlouhou dobu spalo v našich srdcích"