Italská inspirace



    Možná vás překvapí, že bychom se v Čechách mohli inspirovat fotkami z jižních zemí. Můžeme. Některé z rostlin které se tam pěstují u nás neporostou, jiné ano. Ale kompozice a způsoby jejich začlenění do krajiny, k domům, do společných výsadeb... to vše je inspirující. Zahradní styl dnešních Čech nic extra kulturního nevyzařuje, pokud tůje a golfový trávník u roubenky nepovažujeme za vrchol naší kultury. Itálie také není zrovna permakulturním a zahrádkářským rájem, ale má své krásné části, například kraj Chianti, ve kterém se nalézají staré statky, zahrady, malá políčka, a kde stromy přirozeně rostou s podsadbou bylin a květnatých luk. Není to proto, že by to tak v současné době v tomto kraji speciálně vysazovali. Takhle to dříve mohlo vypadat všude. Tato místa jsou vyjímečná proto, že je lidé kvůli rozvoji průmyslu a zemědělství nezničili. Turistický ruch byl na prvním místě, a turisté chtějí vidět hezkou krajinu. Také tomu přispěla tradice vinařství, ze které vznikl "viný turismus" :-)



Na tomto obrázku je zajímavý příklad pestrého osázení části malé farmičky, dalo by se tomu při troše fantazie říkat i rodový statek. Svah je terasován pro zadržení vláhy a půdy, je zde celkem vyvážený poměr stromů a otevřenějších ploch (je tam mnoho malých stromů které ještě vyrostou), v levé části dole ve svahu je něco připomínajícího hustší divočejší remízek. Stromy v sadové části jsou převážně plodící olivovníky a borovice pínie s jedlými semeny. My si můžeme místo nich představit naše ovocné stromy. Možná to majitel s péčí přehání až příliš, jak je vidno z bližšího pohledu na zem kolem stromů, šlo by to ještě bezúdržbověji (nikoliv však v prvních letech než proběhnou první fáze přírodní sukcese). Řady s vinnou révou jsou pěstované v rozorané půdě, tzv."černém úhoru". Bylo by možné místo toho zvolit podsadbu bylinným společenstvem. Takto rozmanitě osázený pozemek je velkým přínosem i pro místní faunu a flóru, narozdíl od obrovských polních monokultur, které nejen v Itálii převládají.



Luční divoké rostliny, které jsou jednoletky nebo krátkověké trvalky, fungují jako tzv. polní plevele. Slovo plevel vás ale asi při pohledu na pestrou fotku nenapadlo. V dobách malých políček, mezí a remízků a husté sítě polních cest krajinou žilo mnoho druhů krásných rostlin v souladu s člověkem a jeho hospodařením. Tyto rostliny zajišťovaly důležité vztahy - propojovaly okolní přírodu s kulturními plodinami na polích, lákaly prospěšný hmyz a odpuzovaly neprospěšný hmyz, podporovaly opylování ovocných stromů celoroční výživou včel, byly obletované motýli a v zimě semínka sloužila za potravu ptákům. Po rozorání mezí a zavedení těch nejhorších herbicidů a pesticidů tyto rostliny a zmizely z naší krajiny a na polích a kolem cest zůstaly jen ty nejodolnější a dostatečně agresivní druhy "plevelů". Člověk si tak sám vypěstoval své protivníky, se kterými nyní může bojovat. Tyto urputné plevele jsou také užitečné a jako všechno co v přírodě roste mají svůj význam. Ozdravují půdu a zabraňují její erozi, obnovují živiny a vytvářejí humus. Cesta pro rodové statky rozhodně nevede skrze boj s plevely, ale spoluprací s nimi. V první fázi je potřeba pravidelně kosit a stále zvyšovat rozmanitost výsadby na pozemku. Díky bezorebným metodám hospodaření přírodní sukcese pokročí a vyloučí  jednoleté a krátkověké plevely ze hry (to se stane zhruba v prvních čtyřech letech). Chcete-li do krajiny vracet ty jemné, krásné a méně odolné "plevely" starých časů, které jsou téměř ohrožené vyhubením, můžete jim věnovat záhon či políčko a vysít si je. Dobrý tip je firma Planta Naturalis která směsi semen podobných rostlin nabízí.



Maková loučka v olivo-hruškovém sadu.



Stará zahrada za kamennou zdí. Pod velkými olivovníky byla zem holá (tedy ne úplně holá, ale zamulčovaná listy) jen v největším stínu, všude jinde podrost tvořily rozmanité středomořské bylinky. Na fotce vlevo dole je obrovský trs rozmarýny. U nás rozmarýna namrzá a proto se pěstuje v přenosných květináčích. Mnoho dalších středomořských a jiných vonných bylin, používaných jako koření, u nás roste báječně a přežívá i tuhé zimy (šalvěj, tymián, yzop, levandule, svatolína, dobromysl...)



Tato zahrada sice obsahuje hodně holé půdy což věstí dost zbytečné práce navíc, ale kdyby majitel začal používat půdokryvné a mulčující trvalky, případně dodával i nějaký mulč a vytvořil klikaté cestičky po kterých se bude chodit (a nešlapat moc jinam), byl by to krásný příklad zhruba tři až pět let staré "jedlé lesní zahrady". I takto malý pozemek uprostřed města může být velmi úrodný.



Vyvýšené terasovité zahrady s ovocnými stromy a keři umožní zúrodnit i místa, která běžně vůbec úrodná nejsou, nebo jsou náročná na údržbu aniž by cokoliv člověku přinášela.



Tady za tou zdí to vypadá na vzrostlejší, zhruba pěti až desetiletou jedlou lesní zahrádku (stáří výsadeb se dá pravdivě odhadnout až po zjištění úrodnosti půdy a bližším prozkoumáním korun stromů). Ačkoliv tady mají více slunce a tepla než u nás, pro blaho spodních pater výsadby bychom dávali stromy raději dále od sebe.



Tady měli na vybranou- buďto betonový obrubník na vrcholku zdi a nic, nebo úžasné trsy voňavé levandule. Místní se rozhodli očividně pro tu lepší variantu, která jim tenkrát dala o půl hodiny práce navíc. Kolemjdoucího pak může napadnout, že zde žijí myslící a příjemní lidé.



Suchá místa ve městech, mezi chodníky, betonovými zdmi a ve slunných předzahrádkách u domů mohou i u nás kompletně zarůst nenáročné bylinky, které kromě sklízení nevyžadují celé roky vůbec žádnou péči.



Někoho možná napadne že to už přeháním, ale býval jsem celé mládí nadšený kaktusář a proto vím, jak báječně u nás na propustných místech s trochou půdy rostou mrazuvzdorné kaktusy, hlavně různé opuncie. Na zdech mohou s trochou půdy v nějakém korýtku či odvodněném žlabu permakulturním způsobem nahradit a ve své efektivnosti i předčít ostnatý drát. 



 Malá v krajině rozesetá městečka s historickými domy jsou památkově chráněná a lidé v nich leckdy žijí jako ve volně přístupném muzeu. Z domů popnutých révou a obložených květináči s kvetoucími rostlinami je mnohdy cítit zájem i hrdost lidí na to, jak kouzelně to vypadá, a očumující turisté jim zřejmě právě proto nevadí.



Stále znovu mne překvapovala vynalézavost při popínání staveb vinou révou. Není divu, ve zdejších podmínkách to má dlouhou tradici. Réva roste i tam, kde není vidět že by byla nějaká půda. tlustý révový kmen prostě trčí ze spáry mezi základovými kameny u domu. Réva je chytrá a  vše co potřebuje si nakonec vždycky najde.









Vinice nemusí být jen na půdě k tomu určené, viná réva může udělat příjemný stín třeba na horké přístupové cestě k zahradě nebo rodovému statku. Pro inspiraci není nutné jezdit do Itálie, na Moravě to také umějí. Odolné odrůdy vinné révy, nejlépe rezistentní chorobám, porostou při vhodném umístění i v chladných oblastech. Čím propustnější půda, tím lépe. Tento obrázek působí poněkud "industriálně", ale můžete pro oporu použít například i velmi trvanlivé akátové kůly. Zajímavou možností je i výsadba živých stromů, které mohou později sloužit vínu jako opora. Využití (recyklace) různých betonových sloupů, trámů a železných tyčí je ale naprosto vpořádku, pokud to vám ani nikomu jinému nebude esteticky vadit. Dřevo nesmí být ničím škodlivým napuštěno (staré dřevěné sloupy a dřevěné železniční pražce jsou nepoužitelné).



Cesta na italský rodinný statek. V tomto případě je vegatace podobná té naší. Při pohledu na tak krásný obrázek je snadné si představit, že je to vjezd někam, kde se lidem příjemně a harmonicky žije. A přitom není nikam vidět, úplně luxusní soukromí je zaručeno pouhým zatočením cesty v husté vegetaci. Brána ani nemusí být pojízdná, s elektromotorem na dálkové ovládání. Život může být ještě mnohem jednodušší než je.

"Je to umění s láskou a pokorou pečovat o Zemi jako o nádhernou zahradu ...