Větší než zahrada, menší než farma, krásnější než sad a úrodnější než pole.

Design RS  Přírodní hospodaření Inspirace  Kurzy  Kontakt


Můj názor na řízený vznik rodových osad


    Po mých dávných pokusech účastnit se řízeného zakládání rodové osady, po setkání s desítkami skupin, které o to usilovali nebo usilují, po mnoha setkáních která nevedla nikam, po setkání a interakci se stovkami lidí směřujících k rodovému statku během minulých 12 let, po sledování různých komunit a skupin ve světě i u nás, a po desetiletí života ve vznikající rodové osadě, na svém rodovém statku, si dovoluji vyslovit svůj aktuální názor na vznik rodových osad. Můj názor se s vývojem vědomí lidské společnosti určitě bude měnit, nyní je takovýto:



    Vnímám v této době lidské evoluce jako ideální individuální cestu, která se spojí s dalšími individuálními cestami, a ve své postupně zrající síle se spojí v jednu velkou společnou. Přirozeně, postupně, zdravě, vývinem jednotlivů skrze své vlastní slabosti a limity, k vědomí, zkušenostem a nadhledu. Teprve z toho se vyvine zdravá rodová osada, postupně, přirozeně. Hlavní vývoj uskuteční děti, které vyrostou a dospějí po dětství stráveném na rodových statcích. Nemusíme nyní udělat všechno, naším hlavním úkolem je postarat se v první řadě o sebe.



    Strach z neznáma, ze selhání a bezmocnosti, nízká sebedůvěra. To je důvod, proč se stále tolik lidí už desetiletí stále motá po městech a různých setkáních, a hledá skupinu, která by je vzala pod svá křídla, a umístila je do nějaké naprosto ideální rodové osady (aniž by se kdy dva lidé přesně byli schopni shodnout na tom, kde to má být, a jaká to má mít pravidla). Dle mého názoru rodové osady vzniknou (a už vznikají) všude na světě, postupně, přirozeně, jako jasná volba většiny lidí jak žít své životy. Ale též si myslím, že to nyní, v této době, musí vznikat na základě osobní síly rozhodnutých jednotlivců, kteří do toho jdou, nikoliv jako stádo slabých, vedené někým, kdo určí hromadná pravidla. To už tu bylo, v každém náboženství, v každém politickém systému, v každé firmě... ale tohle má být svobodné žití, takže to nejde.


    Bylo by ideální vytvářet osady rovnou jako dobře designované celky, osídlené ideálně žijícími lidmi. Ale je k tomu potřeba sto (nebo aspoň pět) osvícených rodin či jednotlivců, oplývajících bezpodmínečnou láskou a vzájemným respektem, hojností, velkorysostí, nadhledem, s uzdravenými vnitřními zraněními a traumaty, a zpracovanými přesvědčeními ve všech oblastech. O dostatku až nadbytku financí nemluvě. Pokud tomu tak není, pak většinu času místo překrásného tvoření těchto několik jednotlivců nebo rodin tráví schůzemi, mluvením, řešením, sepisováním, kontrolováním, přehodnocováním, někdy i hádkami.


    Každý chce, aby to bylo podle něj, každý má svou jedinou pravdu. Nikdo nechce podpořit směr, který se odchyluje od jeho vizí. Pokud se někdo raději přizpůsobí a neprojeví, je zase později naštvaný, zatrpklý a pasivně agresivní. Mnohé potlačené věci se neprojeví hned, ale až po letech, a o to více.

    Kontrola ostatních lidí není možná, nikdy se to nikomu doopravdy ještě nepovedlo

    Kdokoliv chce něco nebo někoho kontrolovat, vyplýtvá na to mnoho své energie, a stejně zjistí, že to možné není. Potřeba kontroly druhých plyne z vlastních strachů, z pocitu ohrožení. Z názoru, že pokud  se to nebude kontrolovat, tak hrozí nějaké nebezpečí. To je ale opakem vědomé tvorby své vlastní reality. Pro vědomou tvorbu svého života, nebo jakéhokoliv projektu, je potřeba neustále zpracovávat své vlastní strachy, neprojektovat je na okolí. Ač to zní hrozivě, je třeba všem umožnit, aby si žili životy jak uznají za vhodné, i když s tím nemusíme souhlasit. Protože s tím prostě stejně nemůžeme nic udělat. Nemůžeme být bachaři kolem ostatních lidí. Většina lidí má co dělat, aby zvládli sami sebe, svou mysl a emoce, a je komické, když to chtějí kontrolovat a řídit u druhých. Můžeme tvořit pouze svou realitu, nemáme moc tvořit cizí. Pokud si myslíme, že ano, není to tvorba, říká se tomu manipulace.

    Zažil jsem snahy organizátorů rodové osady určit horní limit vlastnictví půdy, určit jednotné stravování, například bez masa, nebo zaměstnat lidi v nějakém společném družstvu, nebo podepsat nějakou společnou smlouvu. Toto vše by bylo možné, kdyby někdo nechával za určitých podmínek pobývat tyto lidi na svém pozemku. Pak má právo stanovit si podmínky, a je to dočasně snesitelné, možná nutné. Ale rodový statek je soukromé vlastnictví svobodných lidí, a základem toho je, že člověk na něm žije svobodně. Respektování životní etiky vůči společnosti, přírodě, půdě, sousedům, Zemi, to vše je potřebné, ale těžko si to může vzít za svůj cíl uhlídat nějaký organizátor s bičem nebo smlouvami.
Nemluvíme zde přeci o trestaneckém táboře, ani o zemědělském družstvu, ale o vědomých lidech, kteří následují volání své duše a jdou žít životy dle svých nejniternějších přání. Ani v dnešní době si nikdo nebere za cíl chodit lidem po obývácích a kontrolovat, jak se stravují, s kým spí, nebo jakou práci dělají. Život sám dá každému zpětnou vazbu, skrze spokojenost, nespokojenost, radost, hojnost, vnitřní rozpor, nemoci, smrt... veškeré nevědomí produkuje automaticky vývoj k vědomí, nejde to aranžovat a hlídat.

    Pokud bychom se chtěli bavit o inspiraci, tak ta opravdu mění životy druhých, ale jen díky tomu, že oni se sami rozhodnou, inspirují se od nás, a my máme co nabídnout díky tomu, že jsme se starali dostatečně dlouho sami o sebe. Ale my nemusíme lpět na tom, zda se od nás inspirují či nikoliv, a co s tím udělají. Pak jsme inspirativní, ne manipulativní. Manipuluje ten, kdo není schopen druhé nechat zcela volné, protože z toho má strach, a pak ani nemůže druhé pozitivně inspirovat. Pomáhá podívat se otevřeně na své vlastní strachy, které se díky tomu mohou začít léčit.



   

    Závislost a závazky, nebo nezávislost a radost se společného svobodného tvoření - to je rozdíl

    Zcela jiné je, pokud se domluví parta přátel, že si společně koupí pozemky, ale vzájemně se respektují a nesnaží se jeden druhého řídit nebo manipulovat dle svých kritérií. Nemají ani povinnost se potkávat. Mohou se vzájemně inspirovat, ale nemají nad sebou navzájem žádnou moc (respektive iluzi moci, protože nikdo nikdy nemá doopravdy nad někým moc, jen to tak může vypadat).
    Měli by mít jasné dohody předem, pokud chtějí něco sdílet, nebo si půjčují na něco peníze, a dodržovat tyto dohody (nebo je nedělat), protože je pravdou, že pořádek dělá přátele. Pak to fungovat může. Mohou si pomáhat, ale nemusejí se vůbec za celý rok vidět, když nechtějí nebo nepotřebuji. Nikdo nikomu nic nemusí vyčítat, každý je zodpovědný za své vlastní blaho. Tudy, dle mého názoru cesta vede. Kdo ke svému růstu potřebuje nějaké problémy, stejně si je někde vytvoří, ale nemusí to mít destrukční dopad na tuto nenápadně vznikající rodovou osadu.

    Pokud někdo koupí stovky hektarů, vytvoří plán osady, vyčlení společné prostory, rozparceluje rodové statky a prodá je, pak je to naprosto fajn. Pro filantropa, který má neomezeně peněz, a nejede mu primárně zisk, je to velmi příjemné tvůrčí trávení času. Tak bych to klidně dělal také. Důležité je, aby dotyčný měl schopnost řídit tento projekt svými vizemi a obrazy, přitahoval si vesmírnými cestami ty správné lidi, kupce, sousedy, spolupracovníky. A aby nesklouzl do strachů, které ho donutí sepisovat složité zákazy a příkazy a smlouvy pojišťující to či ono. Protože to stejně nebude fungovat, zatímco vědomá tvorba, od počátku do konce, a zákon přitažlivosti, nejsilnější zákon našeho vesmíru, fungují dokonale.


    Jiná možnost je, pokud se vytváří hierarchie vedení jako firma, podnik. Pak ale nevzniká rodová osada, nýbrž družstvo. Lidé se mohou uplatnit, získat práci, přispět svými schopnostmi výměnou za peníze nebo věci, nebo nějaké výhody kolektivu a vedení někým jiným, ale jde vždy o výměnu, něco za něco. Není to svobodné, nejsou to rodové statky, a není to předmětem tohoto článku.

    Anastázie ve svých nádherných světelných knihách používá větu "Společné tvoření a radost z jeho pozorování". To považuji za klíčové - tu radost a nadhled. Není možné mít neradostný, náročný a komplikovaný průběh (tedy bez vědomé tvorby, jen omílání skřípajících myslí), a následně mít radost z pozorování toho všeho. Lidé k tomu, aby měli opravdovou radost, potřebují být nezávislí vědomí tvůrci - spolutvůrci. Poté se veškerá vzájemná spolupráce a spolutvoření ubírá v tomto duchu, a radost z jeho pozorování musí být obrovská.



    Potřeba přispívat rovným dílem, touha po spravedlnosti

    Zajímavý jev, v každé tvůrčí skupině, při společném organizování čehokoliv, je vrozená potřeba, aby každý něčím přispíval. Ideálně rovným dílem. To samozřejmě není možné a většina skupin (hlavně "komunit") se kvůli tomu rozpadá. Někteří jedinci do toho dají všechno, jiní nic, ostatní něco mezi tím. Na někoho spolehnutí je, na někoho není. Ve firmě lze vyloučit neproduktivní zaměstnance, snížit jim odměny, v rodové osadě sousedy nelze takto ovládat (aniž by to byla sekta). V ustanovených sousedských vztazích, po zakoupení pozemků, jsou všichni svobodní, ve svém vlastním životním procesu. Problémem je, pokud se někteří stále mylně domnívají, že musí lidi řídit, nebo se snaží to řídit bez nich za ně. V této fázi mnozí pochopí, že bez pevných pravidel to nepůjde. Nikomu se ale nepodaří plnění těchto pravidel na každém vynutit. Pak mnozí pochopí, že ani s pevnými pravidly to nepůjde. Tahouni, kteří do toho vlévali nejvíce energie, jsou v této fázi vyčerpaní a vyhořelí. Lenoši a ti více vnitřně zablokovaní, kteří se nechali táhnout, jsou zklamaní a zahořklí, protože na ně byl vyvíjen nadměrný tlak. Není to radostné tvoření, ani radost z jeho pozorování.


    Po kolapsu lidských vztahů v takové skupině přichází přirozený rozpad, selekce, a konečně dostává slovo přirozený vývoj. Někdo zůstává, někdo pozemky prodává a zhrzeně odchází, nikdo už nemá ambice to řídit. A to je super. Celá akce se vrací k základu, na němž se teprve dá stavět - na jednotlivcích s jasnou vizí, kteří tvoří svůj život sami za sebe, a když mají chuť, interakují s ostatními. Ti co zůstávají si obvykle pomyslí, že si celou tu náročnou organizační šarádu mohli ušetřit, že už by dávno měli svůj rodový statek "pozlacený", kdyby svou energii dávali přímo do něj, místo do schůzí a sáhodlouhých debat, jejichž výsledky se obrátily v prach.

    Noví lidé přicházejí, pokud jsou nějaké volné pozemky které mohou koupit, ale už je nikdo neorganizuje a nebuzeruje nějakými poučkami a pravidly, ani se jim nikdo nesnaží moc pomoci, takže mají možnost projít si svou evolucí, dozrát po svém, stát se součástí vznikajího "ekosystému", nebo zjistit, že chtějí něco jiného a odejdou. Rodová osada se může vyvíjet přirozeným způsobem, a přichází i radost ze společného tvoření, které je svobodné.




    Stabilní nezávislí jedinci a rodiny vytváří stabilní celek

    Teprve poté, co jedinci nebo rodiny se vzrůstajícími zkušenostmi obstojí ve svých vlastních životech, přichází doba společně posouvat projekt dál. Společný celek se dá zdravě budovat z "přebytků" energie nebo nadšení, které jednotlivci generují poté, co si dali do pořádku vlastní životy. Dávají něco navíc do společného, a vytvářejí si tím vědomě i cesty, kterými se jim to zase nějak vrací. Koloběh energií musí fungovat, jinak ekosystém umírá. Pokud se o budování společného snaží někdo předčasně, chce být "zachráněn skupinou", nebo chce někoho jiného zachraňovat, dokud nemá své vlastní zpracované (tedy vytvořen hojný a radostný život), pochopí záhy, že to nevyjde. Je to proti přírodě. Vlastně i celá permakultura je založena (prvotním nápadem Billa Mollisona) na principu přirozeného zdravého sobectví, kdy každý člověk musí uspokojit prioritně své životní potřeby, čím ekologičtěji a etičtěji, tím lépe, a tím prospěje všem. Proto se hledají cesty, jak to udělat eticky a tak, aby z toho dříve či později profitoval i celek, a energie zdravě proudila v kolobězích.




    Přirozený vývoj lesa od holé půdy - metafora k vývoji zdravé společnosti

    Stejným způsobem se vyvíjejí přírodní ekosystémy, i na přírodních principech založené zahrady. Mladé stromečky, nebo nálety semenáčků na holé půdě, nebo plevel mezi tím, také nemohou dlouze řešit, zda a jak růst a kdo co zajistí. Prostě dělají co umí, rostou, musí sami zakořenit, než mohou něčím přispět. Teprve tím, že zakoření a rostou, pomohou celku. Žádný z nich nemůže vzít odpovědnost za všechny ostatní, a ani to tak nikde v přírodě není. Tím, že každý řeší sám sebe, vzniká stabilita a dříve či později i vzájemná podpora - ale až v pravý čas, až když to dozraje do toho bodu díky energetickým přebytkům jednotlivců.


    Mladý ekosystém se profiluje, mnoho semenáčků z davu se nadchne, ale doopravdy se tu bude líbit a dařit jen některým. Jen ti nejrozhodnější, s nejhlubší vizí a schopnostmi, mohou být pionýry při osidlování nevlídné, větrem a suchem trápené země. Časem se tam ustabilní jako statné stromy, které vytvoří zdravé přírodní koloběhy vody a vzduchu a půdy, a vzniká harmonický rozmanitý les, který může hostit mnoho dalších druhů a produkovat přebytky.
    Zatímco někde opodál stojí skupina stromů svázaná pravidly monokultury, v níž není skoro žádný život, půda pod ní chřadne, a kůrovec jako strážce zdraví hlodá nemocné stromy. Dříve či později celou monokulturu pokácí vichřice, a ozdravné přírodní procesy na tom místě vytvoří mnohem zajímavější, pestřejší a svobodnější ekosystém. Příroda i lidská společnost přirozeně stále tíhne ke zdraví, ale rozkladné procesy nefunkčních částí jsou i při směřování ke zdraví stále vidět.




    A o čem je vlastně tento článek?

    O tom, že je lepší nesázet monokulturu (nesnažit se řídit druhé dle svého obrazu, dle své jediné pravdy), nemuset vynakládat zbytečné snahy (a vyhořet po stovkách debat), ale pracovat na svém uzdravení jako jednotlivci, využívat vědu obraznosti a vědomí své mysli naplno a správným směrem, po získání své pravé životní síly a svého rodového statku se spojit se svými sousedy, a svobodně spolupracovat, nebo si svobodně dělat, cokoliv se vám zachce, aniž by vám do toho někdo mluvil. Lidská společnost byla někým formátována celá tisíciletí, pod mnoha dobrými záminkami a ideologiemi. Dobré ideje byly překrucovány pro různé účely a vytvářelo to chaos a spory. Nastává fáze probouzení do své síly a individualit. To nelze řídit, tomu každý může být pouze inspirací, a jen pro ty, kdo chtějí.




    Za svými názory si stojím, ale nikomu je nevnucuji, jen jsem cítil potřebu je sepsat - po mnoha dotazech a debatách na tato témata mě těší možnost odkázat na tento článek a nemuset plýtvat další energií debatovaním. Pokud kdokoliv s čímkoliv z toho co píši nesouhlasíte, jsem šťastný, že s tím nemohu a nemusím nic dělat, a že je mi to vlastně jedno :-)). Protože rozmanitost je základem zdravého ekosystému. Ať každý tvoří jak uzná za vhodné, ať má každý názor jaký zrovna chce mít, ať jsou všechny bytosti šťastny po svém - všechno je vpořádku.


"Nic nelze zkazit, a nic nelze dokončit. Nelze nic zkazit, protože to nikdy není dokončené.
Život je neustálý proces, růst a změna, nic není statické".
  (citát: Abraham-Hicks)





Jaroslav Svoboda (2017)





Design RS  Přírodní hospodaření Inspirace  Kurzy  Kontakt

Zpět na úvodní stránku

"Je to umění s láskou a pokorou pečovat o Zemi jako o nádhernou zahradu ... 
... umění, které po dlouhou dobu spalo v našich srdcích"